S fonty je ta potíž, že jsou obecně vázány na počítač, kde se s nimi pracuje. Přenášení fontů mezi počítači je problém nejen technický (který je ale v zásadě řešitelný), nýbrž především právní, protože v řadě případů licence k fontům jejich přenos výrazně omezuje. Většinou lze proprietární fonty pouze vkládat do konkrétního dokumentu tak, že je nelze použít vně tohoto dokumentu (takto se to dělá například u souborů PDF).
Možnosti, jak používat všude stejné fonty, jsou v zásadě dvě:
1) Používat svobodné fonty (např. Liberation, Deja Vu; fonty Liberation jsou v LO 4.2 nastaveny jako výchozí) a instalovat je všude, kde se s dokumenty pracuje, pokud tam již nejsou. Nevýhoda: když dokument otevře někdo, kdo tam ty fonty mít nebude, zobrazí se mu nějaké jiné. Svobodné fonty lze volně šířit, ale uživatel nemusí mít (administrátorská) práva k jejich instalaci.
2) Používat fonty, které "má každý" (Times New Roman, Arial). Tady zase ale nastává potíž v Linuxu, protože i když existují balíčky, které stahují od Microsoftu a instalují tyto proprietární fonty (např. ttf-mscorefonts-installer v Debianu a Ubuntu), u některých distribucí se musí instalovat ručně a hlavně někteří uživatelé nemusejí mít fonty nainstalované.
Neexistuje tedy jedno univerzální řešení. Pro komunikaci s většinou světa je asi lepší řešení č. 2, i když je to řešení filosoficky horší.